hanas living factory

drápu se ozlomkrk, hřeji na teplém kamení, zapomínám a zpátky na poslední soutok, pěna promíšená s vavříny od hlíny, a přes to kamení ozlomkrk, k prameni.

stan the joker

Stan the Joker I.

Chtěl sem původně vykládat vo tom, jak sem loni v zimě ve Venkůvru skolil medvěda mouchou, estli nevíte, co je to za loveckou techniku, tak to propálim, se veme obrovská kanadská moucha, odkřídlí se a mrskne po šelmě. Nebo jiný historky dát k lepšímu, ale budu se zatim šetřit, to ještě tak uplně nerozjedu, ty svý džouky. Dneska bych spíš dal k dobru nějakou míň brutální historku. Třeba jak sem jel s Hannah do Bronxu a když jí nějakej šmejd mírnyx týrnyx řek’ hele bejby, tak sem ho sejmul svou levačkou, a von mně pak prostřelil břicho browningem. Ale vo tom taky nechci vlastně moc povidat. Spíš bych chtěl povyprávět vo svý libový imidž.

Je zjevný, že přichází jaro. Tak sem sadil na manšestr. Unikátně líbezně zahnědlej kabátek s kapcičkama vzor Mao Ce-tung, plandavý gatě, samo sebou taky supr manšestr, takový světle zelenkavý, ale kdysi, teď drobně hodně vyšisovaný. Roláček. Černej. Regulerně elegantně pomuchlanej a votahanej, ale na intelektuálnu mi přidává. Sandálky z pravý kůže. Takový pěkně vošmajdaný.

Když se ploužim pasáží s žvárem pod sosákem, dost mě lidi voceňujou. Maj ze mě dobrej pocit. Že jako někdo je furt i dneska v tý hektický době free, žádný násilí na sobě. Prostě pěknej člověk s dobrou imidží. No. Na úvod to stačí. Zejtra vám toho povim mnohem víc.

Stan the Joker II.

Si to takhle šineme s Hannah nadzemkou, když tu zazvoní v její kabelce z pravýho mexickýho lnu s elegantníma barevnejma aplikacema mobil. Já svůj už leta nemám. Nenosim to. Víte proč? Protože já u sebe nesmim mít žádný zbraně. Jsem pak děsně nebezpečnej. A mobil, to je taky zbraň, sem onehdá s jednou libovou motorolou jakýmusi voprsklýmu cypovi v Las Vegas zlomil čelist, no. Ale zpátky k tomu telefonátu. Sháněl mě starej kámoš Luky. Že už dlouho mi nic nevyprávěl. Von má asi pět historek a mele je furt dokola. Ale jinak je to prima boy. Má supr kabriolet. A že co jako nezajít na drink. Mu řikám, Luky, nemám čas, zrovna s Hannah jedem do cinema. A Luk, že takhle to nejde, že má fakt potřebu si pokrafat. Tak sme s Hannah usoudili, že tedy ho nenecháme ve štychu.

No. Večírek to byl děsivej. Luky zas měl potřebu vytáhnout tu svou storku, jak skočil do řeky, aby zachránil jakýsi zfetovaný bejby, co se topilo. A přitom si roztlouk lebku vo kamení, jak tam vlít hlavou napřed. Do tý kalný vody. Nedalo se mu na to nic říct. Maximálně sosat jeho poměrně slušnou whiskey a blbě se usmívat tomu dojemnýmu příběhu, co sem slyšel už sto dvacetkrát. Prostě, když má Luky potřebu se svěřit se svejma událostma, člověk se nad nim dycky ustrne. Hannah děsně zívala, ale já Lukyho jakože poslouchal. A potom sme s Hannah jeli do našeho kvartýru. Celý vystresovaný. Jo. Sorry, že todle jaksi není moc luxusní historka, ale co se dá dělat, zejtra pochystám lepší.

Stan the Joker III.

Sedíme takhle s Hannah na paletách ve stínu za obchoďákem. Chytáme lelky a přitom poslouchám, jak ty popelnice děsně smrděj. Hannah ty smrady dost nesnáší. Zato pořád hulí. To jí nesmrdí. Vypadá to, jako bysme se nudili, ale my čekáme, až to příde. Mělo by to začít docela brzo. Máme samo sebou dost dobrý informace, proto taky tady v tom smradu sedíme. Co nevidět si to přihasí první, podle něj poznáme, jak to dopadne. Až všecky ty masový zbytky naloží a vodveze do kafilérky, vyčistí se vzduch a začne to. Vyvezou zeleninu a bagety.

Marně vymejšlim nějaký džouky, abych to čekání Hannah usnadnil. Začnu něco plácat o tom, jak sem ve Vietnamu vyhrál válku, ale Hannah to vůbec nebere. Tak začnu hovořit o tom, kterak sem v Libanónu přikládal do kotle v jednom hotelu, ale taky nic. Hannah se furt jen znuděně povaluje. Už jí to fakt nebaví.

Kdyby nebylo tak zatraceně horko, šli bysme se aspoň koupat. Ale tohle je už moc. Na druhou stranu nám to nahrává, že je prekérně horko. Že je horko úplně všem. S tím se právě počítá.

Začnu z nudy pískat, Hannah mě okřikne, že mi to neladí. Tak toho nechám. Moh’ bych nás taky prozradit. Jde o to, abychom nikoho neprobudili. Když se nevzbudí šofér od zeleniny a baget, prodáme to, pořádně se zhulíme a pudeme si nakrást čerstvý. Baví nás to. Jsme totiž club drobné kauzální klimatické criminality. Věříme pouze globálnímu klimatu a sobě.

Stan the Joker IV.

Hannah vodjela na měsíc za pratetou do Virginie. Přemejšlel sem, co budu dělat. Když je Hannah fuč. Nakonec jsem vykoumal, že sem dlouho neviděl svý kámoše. S Fredym a Daddym bejvá dycky dobře. Jsou děsně sehraný. Sem je tedy kontaktoval. Hnedle jsme dohodli, že někam vyrazíme. Fredy navrhnul, že bysme mohli začít přemejšlet v non-stopu u Butlera. My sme s Daddym souhlasili. Trošku popít nikdy není na škodu. Po třech dnech v nonstopáči a tejdnu, během kerýho sme se z tý vopice kurýrovali v Daddyho doupěti, sme měli už všecko dostatečně promyšlený.

Naskákali sme do Fredyho dodávky a vyjeli. Směr jezera. Fredy celou cestu čuměl do nebe a komentoval, jak se tam hejbaj mraky. Sme mu s Daddym vysvětlovali, že je lepší, když řídí, čumět před sebe, co se děje na silnici.

K jezerům jsme dojeli bez havárky. To bylo príma. Pak jsme šli lovit ryby. Já to umim hodně dobře. Fredy s Daddym moc ne, ale zato jsou sehraný. Aspoň něco. Akorát Daddy mě kapku štval, že u rybaření nedokázal držet hubu. Furt mlel vo tom, jak by do vody mrsknul hand-granát a podobný kraviny. Neměli jsme ho asi na ty ryby tahat. Pořád jen blbě žvanil. Tak jsme ho poslali na žížaly, fakt jsme ho už měli dost. Vrátil se za dva dny bez žížal. Potřeboval prachy, aby nám taky moh’ donýst pivo. Děsně se motal, tak jsme mu nic nedali. Nás už to rybaření a mlčení pomalu taky přestávalo bavit, a tak jsme si sbalili fidlátka a jeli zase k Butlerovi. Měli jsme o čem vyprávět. A to se hodně cení.

Stan the Joker V.

Hannah tudle vymyslila, že mě veme na vejlet. Má za městem chatu, kterou sem eště zatím neviděl, a že jako to bude dobrý. Dokonce mi navrhla, že pojedem jejím autem. Ta její kára tedy není nic moc. Má starou fordku po otcovi, taková docela herka, na který furt něco nefunguje. Nejezdím s ní moc rád, jednak kvůli tomu autu, a pak taky proto, že Hannah není bůhví jakej šofér. Ale protože mám dobrodružnou povahu, občas si to s Hannah lajsnu.

Na prvním exitu nám to chcíplo a Hannah klela jak dlaždič. Dost sem z toho měl psinu, ponivadž když je Hannah rozjetá, tak jí to moc sluší. Furt samý do prdele a tak podobně. No pohoda. Řek’ sem jí, že tam tu káru necháme, vemem deku a pudem se někam vyvalit. To mi neprošlo. Hannah pořád, že to musíme někam vodtáhnout a že přijede její service-man a že na tu její chajdu prostě dojedeme. Řikal jsem, že to není vůbec potřeba, ale stejně jsem musel tu rezatou bestii kus cesty tlačit. No, byl jsem z toho brzy grogy. Tak jsem potom rači sebou fláknul na zadní sedačku a čekal, až se vyklube ten její slavnej service-man. Dali jsme pár jointů a jakejsi týpek dovopravdy dorazil. Spravil to a my jsme si to drandili dál.

Už jsme byli pěknej kousek za městem, když nám to znovu zkolabovalo. Hannah byla nasraná, já taky, chvilku jsme na sebe řvali. Pak jsme z tý zatracený káry vylezli a Hannah slíbila, že tam ten vrak nechá, a že se pro něj už nikdy nevrátí.

Šli jsme na stopa. Dlouho jsme se u silnice nemrcasili. Vodvez nás nějakej hipík v počmáraným brouku přímo k Butlerovi. Večír jsem tam každýho votravoval s tim, jak je v přírodě pěkně a že bez vejletů do forest-nature to nemá prostě vůbec grády.

Stan the Joker VI.

Hannah zas sršela nápadama. Co podniknout. Že pro změnu nějaký grilování na zahradě jejich noblesního rodinnýho sídla. Voni její rodiče sou kapku snobáci. Ale jinak pohodáři, třeba tudle nám sponzli vejlet po Skandinávii. Sem se necukal, ale  jel sem tam. S Hannah. Jenže teď chci mluvit vo tom barbecue.

Lidí jak psů. Všecko Hannah rodina a jiný. Nejvíc se mi asi líbil strejc Harry z Oregonu. Kravata, sáčko, na hlavě svítící pleš. Drnkal na kytaru a lil do sebe whiskey. Dost se vodvazoval. Sem s nim nezpíval, ponivadž halekám děsně falešně, ale sem tam sem se plácal do rytmu po kolenou, svejch. A dokonce i Hannah. Ani mě za to nijak nesjela. Asi jí to bavilo, jak sme free a happy. Hlavně ale ten Harry, zlinkoval se jak dobytek. A dělal ukrutnou vostudu. Každou ženskou plácal po zadku a podobně. Ani ty už krapet starší ročníky nevynechal.

To grilovaný maso bylo dobrý. Různý kusy ovce, prsíčka z kuřátka, libový z krůty, ba i ryby luxusní a tak podobně, ale vepř ne, voni to rádi kosher. A taky fůry různý zeleniny k tomu. I takový zvláštní exotický. Sem některý ty zelený bobule, šlahouny, lupení a tak vůbec neznal, ale když to jedla Hannah, tak sem si taky dal. Pěkně to zapíjel pívem a celkově oukej to bylo. Sem se édlvajs nadlábnul.

Když rodinný barbecue skončilo, nějak sme s Hannah ještě neměli dost a zase šli spolu k Butlerovi. Nás to tam furt táhne. Protože tam nikdy nezavíraj asi. A nejspíš taky proto, že v Butlerově lokálu dycky mám nějaký posluchače, který mi ještě nerozbili ciferník, když kapku blbě melu.

Stan the Joker VII.

Dneska bylo hnusný horko. Děsně sem se nudil. Tak sem zavolal Hannah, co zrovna dělá. Ona na to, že v tom vedru se nic moc podnikat nedá a že má strašně blbou náladu. Jsem se jí vtipně optal, jestli můžu přijít, a ona, že je jí to absolutly šumák. Řek’ sem si, že za ní tedy zajdu.

Aspoň, že měla doma ten gin. Něco málo jsme se napili. Cpali jsme do toho spousty ledu. Hannah vypadala furt votráveně, ale neřešil sem to. Pustil jsem nějakej bigbít a udělal nějaký tousty. S vejcema. Hannah to moc neocenila, ale já si řikal, že je to všecko tim vedrem. Navrhnul jsem, že jako abychom si kapku zdřímli. Hannah byla po tom jídle tak bez nálady, že se jí nechtělo ani chrápat. Tak sem jí nalil další sklenku ginu a zalomil to. Pak sem se probral a kvákal něco vo tom, že bysme mohli pro změnu k Butlerovi. Jenže Hannah se k tomuhle návrhu moc nepostavila čelem.

Sme tedy tak v tom jejim kvartýře koukali do zdi, ani moc nežvanili, prostě to vedro je fakt mor. Gin sme vypili a ani nebyli moc připitý. Jen kapku zbitý. Hlavně tedy Hannah. Mně to bylo docela jedno. Já tydle situace zas tak moc neprožívám. Byl sem ale docela rád, že sem s Hannah, si myslim, že flákat se ve dvou je lepší než každej tak nějak sólo. A že Hannah byla vlastně docela ráda, že tam u ní vokounim.

Stan the Joker VIII.

Tedy dneska mě bolí šiška uplně ukázkově. Hannah totiž včera zas vydumala, že se pudem projít po bárech. Že furt se jen válet v mym brlohu není nic zajímavýho. Sme si to namířili do takový tý čtvrti, co bydlej různý pisálci, máničky a jiný existence. Nejdřív sme popili po sklence ginu v jakýsi temný nálevně, řikali si tam U Bizona nebo U muflona nebo tak nějak. Ale měli tam muziku moc na plný kule, tak sme šli hledat lepší bár. Brzy sme narazili na nějakej u Shakespeara, ten se nám zdál příhodnější.

Všude takový ty figury s kudrnatejma vlasama, v oblečcích s aplikacema, co nadšeně plácali o  nezávislejch filmech, knížkách nebo čem. No z těch mám akorát plezír a v podstatě mi nevaděj. Horší bylo, že bar-man byl pěknej popleta, asi se moc zaposlouchal do toho jazzu, co tam hrál. Když mu Hannah přikázala, ať dokulí gin s tonikem, po chvilce na aplaus přines nějakou divnou žbrndu. Ani mě to nechutnalo, a to jsem schopnej vypít ledacos. Hannah se s tim nemazala, vzala ty sklínky a šla mu to votlouct vo hlavu.

Měl ten člobrda štěstí, že byl skrytej za masívnim dřevěným bar-pultem, kterej Hannah drobně zabrzdil, když tam vystartovala. Milej bar-man  se po té, co mu Hannah dost surově vysvětlila, jak má vypadat gin s tonikem, polepšil. Další runda byla už oukej. Si ten pitoma troufnul Hannah dát nějakej pofidérní tonik s umělým sladidlem nebo co. Musel se jí vomluvit a napravit chybu. To dá rozum. Jinak by to nešlo.

Ono odporovat Hannah, to nejde. Ani já to nedělám. Taky dycky rači sklopim uši a řikám jí, to víš, Hannah, si jak břitva, tě miluju. Hannah teďka eště vyspává, celá zmožená z toho našeho výletu, já skočim někam pro cigára, aby až se probudí, měla co kouřit. No jo, s Hannah je mi prostě dobře, no.

Stan the Joker IX.

Jsem se dostal do kapku prekérní situace. Došly mi peníze. První, komu jsem se s tím svěřil, byla samo sebou Hannah. Docela mě potěšila tím, že mi nenavrhla, abych šel někam makat. Moc dobře ví, že by mě to moc nebavilo. A taky ví, že když jsem někde v práci, bejvám grogy a nemám moc čas na náš vztah. A to by bylo hodně blbý.

Dumal jsem, koho oslovit, aby mi třeba poslal nějaký ty drobáky na účet. Rodiče jsem z toho pro tentokrát vynechal, ty mě sice často sponzorovali docela vydatně, ale mívaj u toho i divný řeči. A to je potupný. Vsadil jsem tudíž na bráchu. Šéfuje nějaký firmě na výrobu pružinek do hodinek. A je docela za vodou. Hezky jsem mu vylíčil, jak se na mě šklebí sociální dno, a optal se ho, jestli jako je to dobrý, aby mě v tom nechal.

Pak jsem pár dnů chodil do banky sledovat, jestli s tim bratr něco udělal. S tou mou situací. Po tejdnu se na účtě objevila docela slušná suma. Hned jsem letěl za Hannah, abych jí to řek’. Skočili jsme k Butlerovi a Hannah si tam jako obvykle soustředěně smotla brčko a začala vysvětlovat, jak na našem vztahu musim pracovat, že to prostě nesmim flákat. O penězích se jí mluvit nechtělo, tydle věci ona kapku ignoruje. A má recht. Je to vysloveně trapný, zabejvat se penězma.

Stan the Joker X.

Poflakoval jsem se takhle ráno tou spouští po Hannah bejváku. Všude různý týpci. Tak se mi postupně vybavilo, že včera se tu konala velká session. Nejsrandovnější ze všech byl asi poeta Radley Catman, kterej tady každýmu nutil svou novou sbírku veršů „Měsíční květy”. Děsně si to vychvaloval. Sice ho ostatní moc nevnímali a jeli si po svejch lajnách, ale já jsem takovej dobrák, že jsem s nim o tom dal řeč. A jen tak z legrace mu řikal, jak tydle lyrický věci žeru. Myslim, že ho to fakt potěšilo.

Sem si jeden exemplář teď po ránu vzal s sebou na hajzlik. Cigárko a začet’ jsem se. Už dlouho jsem v žádnej knížce nelistoval, tak jsem si řek’, že to tedy prubnu. Poměrně to nemělo hlavu ani patu. Ale že bych si na to nějak dělal názor, to zas ne. Po čase se probrala Hannah, tak jsem se jí zeptal, co ona na tu Radleyho věc říká a strčil jí tu knížku pod nos.

Hannah mě s tim poslala do prdele. Uplně jsem zapomněl, jak Hannah nesnáší, když ji někdo s něčim takhle brzy votravuje. Tak jsem se jí zeptal, jestli nechce kafe, a vona, že si ho dá tak za hodinu a zas usnula. Vstala jako správná hostitelka uplně poslední, když už byli všichni pryč, kromě mě samozřejmě.

Jak jsme si konečně dali to kafe, tak jsem jí znovu nacpal tu knížku. Chvilku v tom listovala, a pak řekla, že je to blbý, vrátila mi to a šla se vosprchovat. Mám pocit, že to Radleyho dílo vohodnotila docela odborně.

Stan the Joker XI.

Nechtěl jsem Hannah moc namíchnout, a tak jsem se ani nějak zvlášť necukal, když přišla s tim, že zase pojedeme do sýrárny. Měl jsem ale obavy, to jo. A splnily se. De se tam dlouhej kus pěšky do kopce. Všude kamení, hmyz, krávy. Hannah to ale tak nevadí, asi proto, že je to jejich. A taky tam jezdí vod malinka.

Taky bylo dost blbý, že jsem tam musel makat. V tý jejich zasraný sýrárně se musej votáčet zatraceně těžký kulatý sejry z jedný strany na druhou. Jak u blbejch. Co je mi po tom, že to tak dělali už starý Gallové. Tydlety dlouhý rodinný tradice, to je pěkná věc, ale co já s tim.

Když začnu mlejt vo technickým pokroku a vo tom, jak všude ve světě už se sejry dělaj ve fabrikách, jenom tady a v rodišti Hannah praděda, se zastavil čas, tak se Hannah zakaboní a zvedá oči v sloup. Když takhle dlouho třeskutě remcám, Hannah mi začne řikat dědku. Podle toho jasně poznám, že jsme namíchnutý voba. Občas se taky stane, že se pěkně pohádáme. Už jsem dokonce jednou jel do města zpátky i stopem.

Ale nakonec to většinou u Butlera nějak srovnáme. Ty Hannah sejry vlastně ani nejsou tak hnusný, když se to veme kolem a kolem. A zas tak často do těch zatracenejch hor na tu jejich salaš nejezdíme.

Stan the Joker XII.

Myslel jsem si, že mě už hned tak něco nezaskočí, ale splet’ sem se. Normálně jsem potkal ufouna. Regulerního. Čučel na mě přes sklo autobusu, když jsem si to šinul od Hannah domu pozdě v noci. Velký černý voči, kebule jak sůva. Ale taková vyblitě šedivá. Dost mě to polekalo. A von si, ten ufoun, normálně ke mně vlez. Skrz zavřený vokýnko. Prostě prošel nějak záhadně sklem. Jsem mu udělal na sedačce místo a civěli sme na sebe.

Pak, když sem byl konečně na svý zastávce, šel ten mrňavej ufoun se mnou. Nemoh jsem mu z nějakýho záhadnýho důvodu vodporovat. Asi mě nějak telepaticky voblbnul. Doma jsem rychle naklopil jedno z ledničky, abych se zas trochu vrátil do formy. A ponivadž nejsem nelida, tak sem jedno nabíd’ i ufounovi. Dal si. Postupem času sem si na něj nějak už zvyk a řek’ sem si, že asi nebude škodič. Šel sem normálně spát, von si dáchnul na gauči v kuchyni.

Druhej den přišla Hannah a docela koukala, koho to mám doma. Ale protože je slušně vychovaná, tak se představila, a zeptala se ho, jestli pije gin. Když nevěděl nic ani vo trávě, řekla Hannah, že s ním bude ještě hodně práce a dala se do toho. Po pár dnech sme vzali ufouna s sebou k Butlerovi. Vostudu nám tam neudělal. Kalil docela obstojně. Ale měl to těžký, všichni si s nim chtěli připíjet.

Stan the Joker XIII.

Tak se ten pitomej ufoun do Hannah zamiloval. To sem si moh’ myslet. V časopise se dočet’, že k okouzlení ženy je potřeba obdarovávat ji v jednom kuse kytkama. Začal je tahat domu. Děsný kvanta kytek. Když jsem se Hannah svěřil s tim, že na to pomalu nemám nervy, řekla, že to nějak zařídí.

Večer ufounovi vysvětlila, že jediný kytky, který stojí za to nosit, jsou malý zelený sušený. Když jsme se přesvědčili, že to klaplo, měla z toho dětinskou radost. Ufoun dodával docela vydatný modely. Tak nám ta jeho láska přišla vhod.

Horší ale bylo, že zhulenej ufoun nemlel o ničem jiným, než o kosmický lásce a furt nás nutil organizovat jakejsi gang, kterýmu by šlo jen a jen o lásku. S velkým L. Chvilkama to bylo legrační, ale pak se mi to přejedlo. Vesmírná láska mi ani tak moc nevadila, jako spíš to, že se ten zhulenej  mimozemšťan furt motal kolem Hannah. Hannah mě ale ubezpečila, že mu vymyslí nějakou užitečnou práci, aby se nenudil a neprudil. Zavolala strejdovi, něco s nim chvilku domlouvala, sedli jsme do její nový káry a odvezli jsme ufouna do sýrárny v horách obracet sejry. Mohlo by se mu tam líbit.

Stan the Joker XIV.

Sedíme si s Hannah takhle u Butlera, v klídku klídečku popíjíme drinky, když tu najednou se v lokále vobjevěj jakýsi mladíci v komickejch oblečcích. A že prej tu dneska maj koncert. Tak sem se podival na Butlera, vo co jako de. A ten na to, že je to band Fredyho syna a že ho mladej dlouho ukecával, tak si hoši tady můžou zahrát.

Tydlety kulturní akce způsobujou Butlerovi vždycky nějaký trable. Ale von si nedá pokoj a zkouší to pořád znovu. Tak jsem pozoroval ty mladíky a řikal si, kterej z nich asi je ten Fredyho syn. Ani jeden se mu nepodobal. Začali si rozbalovat svý fidlátka, podle toho, jak dlouho jim to trvalo, to byli docela zelenáči. Jednou jsem jim dokonce pomoh, když už nevěděli co a jak.

Plánovali jsme s Hannah, že až začnou hrát, vypadnem, ale z neznámýho důvodu jsme si řekli, že si na ten Butlerův průser počkáme. A fakt to bylo děsný. Jejich front-man tak divně mutoval, slova mu nebylo rozumět a měli to příšerně nahlas. Právě když ten asi Fredyho syn do mikrofonu řval be a mother fucker, oh my brother, rozrazil dveře jeho otec, tedy Fredy, jednu mu střelil za ucho a poslal ho domu. Abych pravdu řek, docela jsme Fredyho zásah ocenili.

Stan the Joker XV.

Měl  jsem zas takovej klasickej vospalej den. Válel jsem se na gauči a odpočíval. Když v tom telefon. Volala Hannah, že musim rychle k Butlerovi, že se tam ukázal úžasnej týpek. Že to je docela soda. Moc mě to tedy nějak nelákalo, ale řek sem si, že dám pár skleniček s Hannah a zase pudu domu. Když je člověk ospalej, nemá se přepínat.

Docela mě zaskočilo, že ten úžasnej týpek byl Indián. S Hannah už byli oba pěkně rozjetý. Přišlo mi docela blbý, že je nějak moc nestíhám, ale ten Indián se tvářil děsně přátelsky, a že ať si s nima nějakej ten drink dám. Řikal si Narvy a měl sklon furt vyprávět vtipy. Indiánský. Takový ty prošpikovaný lesní moudrostí. Hannah z něj byla úplně nadšená, tak sem si řek, že bude asi dobrej, protože Hannah je málokdy z někoho na větvi.

Když jsme s Hannah přišli konečně nad ránem od Butlera ke mně domu, snažil jsem si na nějakej z Narvyho džouků vzpomenout, ale vůbec mi to nešlo. Naštěstí Hannah má lepší paměť a tak hned jeden z Narvyho fórků vybalila:
Šaman si polívá konvičkou svou zahrádku, přijde k němu misionář a ptá se: „Šamane, proč si radši nepřivoláš vláhu z nebe?” A šaman na to: „Škoda deště pro tři ředkvičky.”

Stan the Joker XVI.

Hannah zas zaperlila, přitáhla odněkud lístky do cirkusu. Vůbec se mi tam nechtělo, ale tvářil jsem se, jako by všecko bylo oukej a že cirkus je přesně to místo, kam se mi děsně chce. Namítal jsem něco, že tam trápěj zvířata, ale Hannah mě uklidňovala, že tenhle je německej a tam že trápěj jenom lidi, jako artisty a tak. A měla pravdu. Ze zvířat tam vystupoval jen jakejsi čokl, co proskakoval vobručí a vypadal přitom spokojeně.

Zažili jsme dokonce napínavej moment, kdy vyvolávač lákal diváky do koule smrti. Šlo vo to, že v tej kouli měli stát dobrovolníci a kolem nich kroužit příšerně rychle motorky. Přemejšlel jsem vo tom, že bych se před Hannah vycajchnoval a do tý koule vlez, ale Hannah mi řekla, že do takový koule může vlízt jen blbec. To mě hodně uklidnilo a šel jsem do toho. Naštěstí už měli dost dobrovolníků, a tak jsem vostrouhal a bylo.

Po cirkusovej seanci jsme šli k Butlerovi a já tam všem povídal, jaký to je peklo bejt uprostřed koule smrti. Hannah to samo sebou nepropálila, že jsem se v kouli smrti nekonal, naopak řikala, že jsem velkej hrdina. Je poznat, že mě má ráda.

Stan the Joker XVII.

Venku tak hnusně chcalo, že jsme s Hannah ani nevyrazili k Butlerovi. No, taková tragedie to zas nebyla, protože v ledničce se vždycky nějaký pití najde. Moc se nám nechtělo žvatlat, a tak jsem přistoupil na myšlenku, že si pustíme televizi. Na bednu často nevejráme, a tak bysme to mohli zkusit, jsme si řekli.

Šla nějaká detektivka se Silvestrem Stalonem, kterej celej film něco vyhazoval do vzduchu. Chvilku jsem to nejapně komentoval, a pak jsme přepnuli TV na jinej kanál. Zas to byla nuda. Tak jsme si řekli, že když nás za to koukání neplatěj, tak že je to doopravdy uplně k ničemu a pustili jsme si muziku.

Nakonec jsem se podíval z okna, jestli ještě prší a ono už jen krápalo, tak jsem chvilku meditoval o tom, zdali tedy toho Butlera nezkusíme, ale nakonec jsme se s Hannah dohodli, že radši půjdeme spát. Dobře se vyspat, to je podle mě základ. A jsem moc rád, že Hannah proti týhle mý zálibě zas tak nic moc nemá.

Stan the Joker XVIII.

Chce to změnu, řekla takhle jednou Hannah, a odešla ke kadeřnici. Nosila delší tmavě rudý vlasy a nevypadalo to špatně. Tak jsem byl docela zvědavej, s čím příde. Dorazila za chvilku, furt ty samý vlasy, ale plná taška jakejchsi krabic z drogerie. Kadeřnice jí prej řekla, že to bude trvat tak týden a že červená je prevít. Tak Hannah usoudila, že to zvládne sama a rychlejc.

Nasadila si rukavice a pustila se do toho. Po třetím odbarvovacím cyklu byla tak skeslá, že jsem jí musel vzít k Butlerovi, aby se z toho nějak dostala. Hlava jí svítila různými odstíny červený a oranžový. Musela si vzít na hlavu šátek, aby mohla mezi lidi. Říkala, že je jí těch vlasů líto a že je rozhodně nechce nechat vostříhat. Pořád o těch svejch vlasech něco povídala, až to bylo i trochu protivný. Dali jsme tedy několik drinků a potom několik dalších odbarvení. Pro ty krabice jsem do drogerky lítal já, protože mi Hannah už začalo být líto. Nikam to ale furt nevedlo, celá ta alchymie.

Tak nakonec Hannah udělala to, co mohla udělat už na začátku, vzala strojek a vlasy si vošmikala na krátko. A tenhle novej sestřih šel už obarvit poměrně snadno. Na jeden pokus. Takže Hannah teďka má světlý vlasy jak švédskej námořníček a vynikne tak ušlechtilý tvar její lebky. Tůze se mi to líbí a něco mě furt nutká řikat Hannah, jak jí ten krátkej sestřih sedne.

Stan the Joker XIX.

Jsem si takhle zas odpoledne kapku pospal, Hannah něco kutila na jejich rodinný latifundii a já tam tedy s ní nejel. Je od Hannah milý, že mě tam s sebou moc nebere, protože ví, že mě rachota na čerstvým vzduchu kapku obtěžuje. Když jsem se probudil, přemejšlel jsem, co budu dělat. Nakonec po velkým mentálním úsilí jsem se dobral k tomu, že budu vzpomínat. A zůstanu u toho ležet.

Nejpříjemnější moje vzpomínky jsou na akce s Hannah. Jsem to tentokrát vzal úplně od začátku a zavzpomínal na první setkání s Hannah. Jsem si dřepěl tehdy u Butlera, kapku se nudil, koukal na ty známý gezichty, když v tom se objevila ve dveřích mladá žena půvabnýho zevnějšku. Decentně oblečená v šedý sukni a elegantním hnědým kabátku. Nemoh jsem z ní oči spustit. Chvilku seděla sama, popíjela drinky a četla si v nějakým magazínu. Pak jsem se rozhoupal a řek si, že ji zkusím oslovit. Myslím, že už věděla hned, jak jsem otevřel pusu, že jsem z ní totálně paf. Že jako to poznala.

Nádherně jsme se zlinkovali. A dohodli se, že se tady budeme potkávat. Fakt ty první večírky s Hannah byly báječný. Príma mě odstřelily její modýlky, měl jsem po nich nádherný halušky. Vždycky jsme kalili až do rána. Když jsem se dohodli, že Hannah příde ke mně domu, byl jsem nervosní jak pubescent a svý doupě celý uklidil. To fakt nedělám denně. Ale kvůli Hannah jsem schopen ledasčeho.

Stan the Joker XX.

Tak mě zase pro změnu pěkně vypekli. Tentokrát kámoš Majkl. Znám ho už leta letoucí, čili jsem měl radost, že se ozval. Pozval mě k sobě na svou haciendu na Vrchovině. Nějak poslední dobou zas tak rád necestuju, ale na Majkla jsem se docela těšil. Bejval to dycky dobrej pařmen a vtipálek. Ale už po cestě jsem měl nějaký neblahý tušení a ono se vyplnilo.

Uplně jsem zapomněl, že na Vrchovině řádily pekelný vichřice. No a milej Majkl si mě pozval na vyčištění svýho lesa, akorát mi to zapomněl předem říct. Když už jsem tam byl, bylo dost blbý hned se otočit a zmiznout. Tak jsem tam tejden makal jak šroub. Ani jsem večer neměl sílu zajít na pivko a rovnou jsem upad do komatickýho spánku. Ruce jsem měl vytahaný jak šimpanz a vůbec celý tělo mě hrozně bolelo. Po tom tejdnu jsem si řek, že by to fakt už mohlo stačit a pláchnul jsem zpátky domů.

U Butlera na mě čekala Hannah a děsně se divila, co to se mnou je. Že vypadám děsně a že jsem tam musel s Majklem řádně kalit. Hannah nikdy nelžu, ale přiznat se jí, že jsem tejden dělal drvoštěpa, mi dalo hodně úsilí. Bylo od ní hezký, že se mi nesmála, ale politovala mě a řekla, že si teď na nějakej čásek musim pořádně odpočinout.

Stan the Joker XXI.

Tudle se u Butlera zas po dlouhej době objevil Márwin. To je asi nejdýl žijící feťák, jakýho znám. A že si to dává. Fetoval, už když jsem byl v porodnici. Je to na něm docela vidět, čím se zabejvá. Ruce i nohy jak pastelky. Maximálně těkavý pohledy vrhá zpod tý svý mastný kštice. Fikaně nosí i večír černý brejle, aby to na něm nebylo poznat.

Říká, že je dítě štěstěny. Zásadně si nemění stříkačky a vůbec se toho nebojí. Zkusil snad už uplně všechno. Nejlepší z jeho fetů mi přišlo, když spolykal vodu, ve který vylouhoval magnetofonovej pásek s Deep Purple. Řikal, že to bylo boží, Párpli mu pak hráli rovnou v makovici. Márwin si umí užít fet. Zná doupata po celým západním pobřeží. Střídá je a než celý to pobřeží projede, hospody odkud ho vyhodili, už vlastní někdo jinej.

Chvilku jsem s Márwinem dal řeč, koupil jsem mu nějaký pití. Když přišla Hannah, choval se k ní děsně mile, se divím, že si nějaký slušný slova ještě pamatoval. Tak jsme popili i s Hannah. Márwin už má na to nos a když ho lidi začnou mít dost, zmizne. Nevadilo nám to, horší ale bylo to, že Hannah nějak začala postrádat peněženku a nový černý brejle. Podle toho jsme si byli jistý, že to byl Márwin. Doufám, že mu bude zas dlouho trvat, než obejde celý pobřeží.

Stan the Joker XXII.

Hannah zase zaválela. Vytáhla mě s sebou na čtení amatérských poetů. Cukal jsem se, ale nakonec jsem si řek, proč by ne, jdu do toho. Odjeli jsme tam vlakem, což bylo velmi dobrodružný. Ale nějakým záhadným způsobem jsme club, kde se akce měla konat, našli. Bylo to v dobrej prdeli, uplně na konci takovýho malýho městečka.

Lil jsem do sebe docela závodně whiskey, ale stejně ke mně blekotání neurotických mladých i starších poetů doléhalo. Maličko mi to drásalo nervy, ale řek jsem si, že když to Hannah vymyslela, že to třeba přežít pude. Hřebíkem poetickýho večírku byla básnířka, která si řikala Flower-girl. Ta byla fakt hustá. Nerozuměl jsem jí ani slovo, ale nemoh jsem od ní odtrhnout oči, jak se jí povedla póza apatický sfingy. To fakt byl zážitek.

Nakonec jsme se sesedli i s básníkama u lihových či nealkoholických nápojů a všichni rozprávěli o poezii a vztazích mezi básníky. Trochu jsem se v tom nevyznal, ale vytušil jsem, že ti básníci svými básněmi a tím, kdo koho obdivuje či neobdivuje, docela žijou. Nebylo to bez zajímavosti, ale stejně jsem se už těšil k Butlerovi, kde o poezii nepadne slovo, co je rok dlouhej.

Stan the Joker XXIII.

Tak mě zas Hannah vytáhla na vejlet. Tentokrát jsme navštívili její známou Foxy. Foxy má alternativní clubik v takový malý díře kousek od velký řeky. U base-ballovýho hříště. Byla to docela jízda. Hannah furt sypala drobný do juke-boxu a trsala, k tomu pila takovej sladkej likér, protože Foxy neměla gin. Já zas dal řeč s jednim místnim rarachem, kterej vymejšlí úžasně praštěný veršíky, maká v pizzérce a v pauzách píše sonety, no docela týpek.

Hannah výborně řádila, ale zas jí došlo tempo, když jsme s Foxy slopali vínko nad ránem u ní v jejim domku. Hannah prostě vodpadla. Spala na gauči a volizoval jí Foxyn pejsek. Což bylo docela legrační. Pak jsme s Foxy Hannah probudili, jako že se půjde spát. Šlo to ztuha, ale povedlo se to. Když Hannah viděla Foxynu vymustrovanou ložnici, kde jsme měli zdřímnout, zajásala, skočila šipku do postele a spala dál.

Ráno jsem byl zas první na nohou, časem vzbudil Hannah a vydali jsme se domů. Hannah děsně trpěla, bolela ji šiška, chvilku jí bylo děsně zima, chvilku vedro, ale nějak jsme to ustáli, protože jsem furt žertoval jak najatej a děsně vychvaloval tyhle vejlety do podivuhodnejch míst. Taky jsem furt tlačil Hannah do hlavy pohnutý historky, který se vážou k různejm barabiznám v tomhle malým city. Den předtím jsem je slyšel od Foxy. Dost jsem si to vychutnával.

Stan the Joker XXIV.

Od tý doby, co znám Hannah, mám furt štěstí na nějaký umělce, že je tak nějak potkáváme. Nejpozoruhodnější z těhle postav je asi Mister Apple. Mladík, co je neuvěřitelně všestrannej. Tuhle s náma seděl u Butlera a dali jsme s nim zas řeč. Přived s sebou svýho přítele, o kterým řikal, že je jeho manager. No, proč ne. Mladej umělec potřebuje asi i kapku tý pomoci, co se promotion a business tejká.

Mister Apple hraje jednak na kytaru v rockový skupině, druhak študuje filosofii, furt seká patky s Kantem, Buberem, různý strukturalisti a jiný čímani jsou jako jeho rodný bratři, prostě vyzná se v týhle oblasti nebejvale. Ale to není všecko, on je dokonce taky hráčem extrašpic-ligovýho manšaftu v ice-hockey. Rád vypráví o brutalitě tohoto sportu, kterou nahlíží filosoficky a básnicky.

On Mister Apple je totiž hlavně básník, řádně rozervanej a smažící svou poetry na plný kule. Když zrovna nepíše o nějakejch svejch girls, potížích a slastech s nima, lihovinách, depresivních náladičkách, dává si pauzu na čínskej cyklus, se kterým chce prorazit, což myslim je docela možný. Obzvlášť, když jeho manager ho vozí v luxusním nissanu nebo jeepu, co mládencům pučujou jejich bohatý rodiče.

Stan the Joker XXV.

Jsme dnes chodili krajinou. Já se furt zamýšlel. Pořád jsem dumal a jen tak mimoděk koukal do dáli. Bylo mi docela hodně příjemný, že mě Hannah z mýho meditování nevyrušovala, též vypadala dumně a mlčela u toho. Jen sem tam jsme si něco řekli o tom, jaký je vedro a jak se máme hodně rádi.

Probral jsem leccos, ale nejvíc mě asi bavilo škatulkování různých lidí podle toho, jak choděj včas nebo na sebe nechávaj čekat. A co tím asi tak sledujou. A co tím sleduju já, když chodím všude šíleně včas, rovná se tak hoďku předem. Asi to bude tím, že rád poznávám nové lokály. Jak totiž mám hodně času před tím či oním srazem, musím si to čekání zpříjemňovat konzumováním nápojů v nejbližší nálevně. Hannah naopak chodí všude trochu pozdějc. Ale nikdy se mi ještě nestalo, že by schůzku u Butlera vynechala. V tomhle ohledu je hodně solidní a je na ní spoleh.

Po těhle úvahách jsem se optal Hannah, kdy už tu procházku ukončíme, co tedy ona na to. Bolelo mě totiž koleno. Obzvlášť když jsem šel z kopce. Než jsem to dořek, narazili jsme na malebný lokál s názvem Na vyhlídce. Ani moc nekecali, z okna bylo vidět široko daleko do kraje. Tak jsem zas začal o něčem meditovat, teď u nápoje. Bylo to skoro lepší než to courání po lesích a stráních.

Stan the Joker XXVI.

Tak jsem to zas s tím svým zlopověstným altruismem přepálil. Vznikla ta akce úplně nevinně. Seděl jsem si to u Butlera, čekal na Hannah a tak nějak nevěděl, co dělat. Tak jsem si přised’ ke starýmu Billovi. Je to takovej prošedivělej tichej pomatenej intelektuál. Co si hledí jen svýho a do lidí kolem se nemontuje.

Mu řikám, já blbec, co děláš Bille? A Billovi zasvítily očička a hned, že se chystá malovat svůj bejvák a neví o nikom, kdo by mu hnul s nábytkem, aby ten malíř jen to vymaloval a bylo. Jsem věděl, že je zle, ale necouvnul jsem. Klíďo, řikám, jasnačka, Bille, kdy mám naklusat? A Bill na to, že zaplatí a jdem.

Ten Billův kvartýr, to je děs, čtyři velikánský pokoje, plný starýho bytelnýho nábytku. Každej kus půl tuny. Knihovny plný bichlí, některý i ve švabachu. No, půl dne jsem se tam potil. Bill na nic moc šmatat nemoh, protože nemá v cajku záda. Tedy dal jsem si. Odměnou mi ale byl řádně velkej schnitzel, kterej mi vosmahla Billova hospodyně Bertie. Tak jsem zas tak příšerně nenadával, jak jsem měl původně v úmyslu.

Stan the Joker XXVII.

Jsme zas s Hannah z blbosti po dlouhej době civěli na TV-bednu. Z jakýhosi podivnýho rozmaru jsme si zvolili křesťanskej kanál. Abychom se zasmáli nebo proč. No a co nevidim, na obrazovce řečnil reverend Jeremy, můj starej kámoš z vojny. Byl skvostnej, červený sáčko, velmi krátký páčko, lehce zarostlá pusa, rozesmátá od ucha k uchu, prostě docela mě dostal. Byl to fakt von. Stejnej pošuk jak v reálu.

Jsem si tedy řek, že Jeremymu brnknu. Jeremy se tvářil, že je děsně rád a že jako samo sebou, ať přijdu na kávičku. Jeho žena Margaret že prej dělá skvostný čajový pečivo. Vzhledem k tomu, že jsem ji ještě neviděl a že jsem měl fůru času, ostatně jako vždycky, tak jsem neváhal.

Jeremy mi hned ve dveřích vrazil svou novou knihu. Samozřejmě o Jesusovi. To je takovej křesťanskej zlozvyk, furt blafat o tomhle člověku. Číst to nebudu, ale Jeremymu jsem to říct nemoh, on si myslí, jakej je výtečnej theolog. No, čajový koláčky byly supr, Margaret docela pěkná a prima holka, taková tolerantní a biblicky úslužná. Jinak by asi těžko mohla s tímhle fanatikem víry žít. Ale po pravdě, trochu mě ty dva nudili, tak jsem ve finále zadžoukoval a řek jim, že teď už moc Džýzys nefrčí, co tak vim, a ať radši se mnou oba skáknou k Butlerovi promluvit si o něčem rozumným a Jesuse rači ať nechaj v klidu.

Stan the Joker XXVIII.

To zas byl week-end jak víno. Přijel totiž kámoš Ziggy z New Orleans. A nepřijel s prázdnou. Z kapsy hned na úvod večírku vysypal pár divotvorných krystalků. Hannah si samo sebou taky dala. Já se vydal na cestu po nebeském teritoriu, setkal se s pár duchy vševědy, co mi nakukali zas mnoho nového z říše za nebeským zrcadlem, pak jsem to vzal šupem do podzemí, kde bylo taky pár příjemných duchovních bytostí, které mi zas vykládaly novinky z podsvětí.

Bylo to prima. A hlavně se mi dobře vracelo do tělesné schránky, protože se nacházela ležérně rozvalena na kanapátku. Prostě žádné stressy. Minimum pohybu, tím se nedá nikdy nic pokazit.

Hannah se furt culila, Ziggy se lehce potil a koulel očima, měli taky mnoho príma historek z tripu, ale nejsem si jistej tím, jestli je dobrý o tom hovořit. Myslím, že sami by měli podat reference, kdyby se jim chtělo. Nejlegračnější na celý akci bylo to, že jsem měli i společnou halucinaci, zdálo se nám všem třem totiž, že se co nevidět přiblíží konec světa. Dost jsme se tomu nasmáli. A když jsme vyšli z rauše, zapili jsme to ještě ginem u Butlera, aby návrat do reality byl příjemný a neohrozil integritu našich osobností.

Stan the Joker XXIX.

Zas po nějaký době přijel za Hannah její strejda Joseph z Buranova. Veselej chlápek. Samej rustikální fórek. Dokonce se ani necukal, když jsem ho tahal k Butlerovi. A jak už tyhle bodrý lidi maj ve zvyku, přivez’ nám dárek ze svý zahrádky. Flanděru pálenky, kterou vyrábí ze švestiček.

Když odjel, neměl jsem zas pro změnu večír co na práci a celou tu flašku jsem za pomoci Hannah vyslopal. Neuvěřitelně mě z toho druhej den bolela šiška, ale to neni zas nic tak divnýho, horší bylo, že jsem po tý ohnivý vodě měl šíleně třeskutý sny. Probudil jsem se celej zpocenej. Hannah se tomu pak trochu smála, když jsem jí ten snovej příbeh líčil.

Šlo totiž o to, že se mi zdálo, že po mým malým bejváku lítá děsnejch dětí. Prostě dětí jako smetí. Od nejmenšího k největšímu byly jako schůdečky. A samo sebou silně hlučely, když věděly, že mě bolí makovice a že ten rachot mi nebude dělat dobře, protože to byly pěkně vypečený skřítkové. Normálně vydržím docela hodně, ale tahle kocovina a ten sen o školce v bejváku, to fakt byl docela záhul. Musel jsem celej den odpočívat, abych se z toho probral.

Stan the Joker XXX.

Hannah zas vodjela za svou familií, tak sem se kapku začal nudit a tim pádem i vymejšlet. Napadlo mě, že sem dlouho neviděl svýho přítele Emilia, pročež jsem mu ihned brnknul. Emilio byl klasicky rozespalej, i když se schylovalo k polednímu. Ovšem hovoru byl schopnej. Sme se domluvili, že někam vyrazíme, někam zas do přírody, třebas k řece.

Emilio je úžasnej, slíbil, že se pro mě staví v mým bejváku. Sice už vim, co dovede, ale stejně sem si tak nějak myslel, že příde trochu rozumně, abychom jako stihli vyrazit nějakej ten čásek před soumrakem. Aby jako z toho něco bylo. Když už byly asi tři hodiny, volám mu zase. Emilio to zved a děsně se divil, co se děje.

Dopadlo to tak, že přišel večír k Butlerovi a svěřil se mi zas s tím, jak nic nestíhá, jak má ten program děsně našlapanej. Musel na poštu, tam zjistil, že je zavřená a podobně. Emilio je tímhle docela proslulej, že nic nestíhá. Moc mi to zas tak nevadilo, protože ten nápad s výletem do přírody mi nešel až tak od srdíčka, prostě byl to nápad vzniklej z nudy. A ty když se přehodnotěj, nic se nestane.

Stan the Joker XXXI.

Normálně mi ruplo v kouli a rozhod jsem se poznávat květy. Já kytkám vůbec nehovím, ve škole kdysi z biológie jsem skoro propadal, různý tyhle pestíky, tyčinky, laty, to byla moje noční můra. Byl jsem z toho dovopravdy vystressovaný dítě. Šutráky, zvířenu, to jsem ještě kapíroval, ale z rostlin jsem byl dycky uplně jurodivej. Všecko mi to přišlo stejný, maximálně jsem tak rozeznal rozdíl mezi stromem a kytkou, dál mý znalosti nikdy nešly.

A jak jsem si tak řekl, že proniknu do rostlinný říše, vydal jsem se do botanický zahrady. Bylo tam děsnejch lidí. Všichni postávali před různejma kaktusama a obdivně na to čučeli. Tak jsem to dělal jako voni. Dokonce se se mnou jedna pani dala do řeči a ptala se mě, co jako si vo nějaký tý rostlině myslim. Jsem řekl, že je nádherná. A tvářil se děsně vědoucně. Pani byla spokojená a chvilku se mnou mluvila o svý zahrádce. Ponivadž mi to bylo poměrně ukradený, dalo mi dost práce se ksichtit, že to vnímám.

Pak jsem radši tedy z těch skleníků vyšuměl a pelášil k Butlerovi. Když jsem řikal Hannah, kde jsem byl, děsně se divila. A řikala, že se mnou to je někdy docela těžký.
Stan the Joker XXXII.

Sem si to mířil k Hannah, a když sem v tý kose prosvištěl kolem Butlera, měl sem dojem, že něco nehraje. Otočil sem to a koukám na stažený rolety. A u chodníku dodávka s barvama. Sem si řek’, že asi lehce halucinuju, ale když sem potkal Butlera, kerej povídá, že ten svuj lokál bude předělávat, začal sem tomu věřit. Že prej udělá kóje a každá bude jinak barevná, prej jak semafóry. Červená, voranžová a zelenkavá. Sem jen houknul, že z toho nemám žádnou radost, že starej saloon byl oukej a šel zas po svejch. Jasně že za Hannah, povědít jí tudle novinku.

Samo sebou sem si počkal, nevyklopil jsem jí to hned, aby si to taky užila. Myslím, že jsem ten moment vybral dobře, Hannah se zakuckala, páč si právě do finále celý historie dala panáčka svýho oblíbenýho ginu. Zajímavý, že nepoznala, kdy příde pointa.

Sem pak eště dobu fatálně fabuloval, že místo Butlera teď bude takovej lágr pro básníci. A že jako Butler nebyl nikdy Butler, ale Dreamy-Poets-Bar. A ty semafóry, to sem si taky užil. Plácal sem příšerný nesmysle. Až Hannah ve finále řekla, že takhle ne, že když nebude Butler, tak se definitivně odstěhuje na svuj letní byt. Na village. Tak jsem zas plácal o tom. O krásách venkova. Dost jsem se u toho zasnil a zapomněl říct Hannah, že ji miluju. Ale samo sebou jsem si na to vzpomněl a převedl řeč na tohle téma. Který máme s Hannah oba moc rádi. Mluvit o tom, že se máme rádi, je dycky príma. Si tak myslim.

Stan the Joker XXXIII.

Hannah je na letním bytě se svou babinkou. Babinka je pozoruhodná žena, u voběda dycinky vytáhne nějakou dobrou storku. S ní stolovat, to je radost. Tuhle vyprávěla, jak se do Skalistých hor vplížila tuberkulóza. To prý tam ty místní lidi žili dost v izolaci v těch horách a nikde žádná práce pořádná. Jeden doktor slavnej, co se po něm v Capital City menuje hlavní křížovatka, tam postavil obrovský sanatórium pro majetný lidi z měst, a jak tam zaměstnávali ty místní, tak oni nosili domů, co ti nemocní nedojedli a bylo. Jich vymřelo fůra.

Třeba u týdle libový historky sem se zabejval stehýnkem vod husičky a moc mi chutnalo. Babinka umí prostě udělat atmošku, aby jednomu chutnalo. Na to ona si dycky potrpěla a na hygienu taky nedá dopustit. Tatínek její byl dej mu pánbů věčnou slávu krajský hygienik a chodíval na tržiště se ženskejch vyptával, esli mejou ty melouny, co do nich vykrajujou trojúhelníčky, aby bylo vidět že sou zralý.

A prej pradědeček Hannah měl koně jako Vinetou, dycky se vrátil domů, i když třebas jeli v noci vod porodu nebo tak a děda usnul, tak ten kůň ne, a dovez ho domů dycky živýho, takovýho koně měl Hannah pradědeček.
Žádné komentáře
 
living factory Hany Konvesz / ve fabrice se pracuje