hanas living factory

drápu se ozlomkrk, hřeji na teplém kamení, zapomínám a zpátky na poslední soutok, pěna promíšená s vavříny od hlíny, a přes to kamení ozlomkrk, k prameni.

zvláštní rubrika

procházka

po čase se při návratu do známého města musí jinudy, než kudy se naposled odešlo.
jinou bránou.
přišlo mi, že by na tom mohlo něco být. v tom věku jsem měl podivné představy o moudrosti a jakmile mělo něco hlavu a patu, pokoušel jsem se do toho vpravit. moc úspěšný jsem nebyl, časem jsem začal podceńovat své mentální schopnosti a ztrácet víru. ptal jsem se známých. nic mi nepotvrdili a přátelé byli ještě hodnější. získal jsem dojem, že si ze mě dělají prdel.
problémem jsem se začal zabývat. nedělal jsem nic jiného. podroboval jsem situaci opakovanému, důkladnému zkoumání, ve snaze dobrat se pozitivních výsledků. po čase bych býval bral všechno. cítil jsem se stejně, jako když mě maminka zavedla k psychiatrovi, protože mi nešla matika.

chtěl jsem přestat úplně vycházet. ale to nešlo, protože jsem v té době hlídal psa.
řekl jsem si tedy, že půjdem aspoň jinudy. kde to ani ten pes nezná. celkem dost jsme toho ušli. najednou zavanulo z pouště a začalo to fungovat. za rohem se mi zakalil zrak a spatřil jsem bílé náměstí. tak bílé náměstí jsem v životě neviděl. i obrysy byly bílé. procházel jsem jako kočka kolem zdí. chtěl jsem odtud jinou cestou. zjistil jsem, že i ulice jsou bílé jako sníh. nešlo mi to do hlavy. bylo to jiné město, ale bylo úplně bílé. to mi přišlo navíc a chyběly mi stíny. obzvlášť těžko jsem si zvykal bez toho svého. pes se choval jako obvykle a honil po náměstí holuby. teď nevím, jestli byl taky bílej. pes je pes. že. ohromen jsem očekával, že se rozkoukám. bílá ale zůstávala bílá. srovnání s nemocnicí mi přišlo děsivě směšný a nenalézaje paralelu, podřídil jsem se, po nutné neurotické periodě, nové situaci. doteď nevím, jestli jsem byl taky bílý. děsně mě zaujalo, jak asi poznají vodu od mlíka. pak mi přišlo, že ta je průsvitná za všech okolností stejně jako vzduch. ale nedalo mi to a vyrazil jsem hledat kašnu. čím víc jsem chodil, tím větší jsem měl žízeň. právě, když jsem se rozhodl zaklepat na nejbližší dveře, ztratilo město jakoukoli barvu. po hmatu jsem jedny dveře našel a vzal jsem za kliku. pak za klepadlo. křičel jsem a bloudil tím bezbarvým městem. všude měli zavříno. i pes se jen tak motal.

nakonec jsem se rozhodl, že umřu žízní. povedlo se. zavanul vítr z pouště a pes očůral svůj oblíbený roh. odevzdaně jsem si zapálil svou poslední cigaretu.
Poslední komentáře
19.06.2010 01:48:46: chá! dík! .-)
19.06.2010 00:39:44: édlvajs špic!
 
living factory Hany Konvesz / ve fabrice se pracuje